o odpadech, schválená již v roce 2020. Konkrétně jde o tu jeho část, která od počátku roku 2025 nařizuje obcím zřizovat na jejich území místo, na němž mohou občané textil a obuv odložit. Jen takto lze totiž podle odborníků zajistit, aby byl tento odpad znovu využit či ekologicky zlikvidován.
Až dosud bylo pro vyhazovaný textil v republice přibližně 10.000 kontejnerů. Z oněch 180.000 tun odpadu v nich ale ročně končilo jen zhruba 15 procent tohoto odpadu. Jinými slovy šlo jen o asi 27.000 tun textilu, který byl po přetřídění znovu prodán v Česku nebo vyvezen k prodeji, recyklován (opětovné použité materiálu), upcyklován (přeměna na nové a kvalitnější materiály) nebo downcyklován (opětovné využití původního materiálu, i když následně nemá tak vysokou kvalitu).
Nová odpadová legislativa vyžaduje přímo od měst a obcí nejprve zajistit separaci tohoto odpadu. Následně budou radnice odpověné i za to, že neskončí na skládkách nebo ve spalovnách. Textil a obuv se v budoucnu nebude recyklovat pouze přes kontejnery, ale i přes různá sběrná místa. Vzniknou i v prodejnách, kde bude možné například při zakoupení nové halenky odevzdat tu starou, která už vyšla z módy. Bude to obdoba prodejen s elektrozbožím, v nichž lze odevzdat například staré televize.
Kdo to celé zaplatí? Část poplatků spojených s výdaji na recyklaci materiálů, jako jsou sklo či plast, momentálně v ČR platí prodejce anebo výrobce, který produkty dává na trh. Někdy se poplatek rozdělí mezi oba subjekty. Stejný princip by se nově mohl týkat také textilu. Ve finále se tento poplatek asi zobrazí v cenách produktu, a vše zaplatí samotný zákazník. Nárůst cen by ale neměl být dramatický.
Příklad z Francie využívající systém rozšířené odpovědnosti výrobce. Poplatek za kus prodaného oblečení je zhruba jedna koruna. Při prodaném množství cca 288 milionů kusů textilu za rok to představuje výnos cca 288 mil. Kč. Tyto finanční prostředky jsou obcím přerozděleny podle počtu obyvatel, aby se radnice mohly o odpad postarat.
Ideální je, aby tento odpad ani nevznikal. „První krok je ale u samotných výrobců textilu, kdy je důležité se zaměřit na kvalitu materiálu, design výrobku či jeho opravitelnost. Tam to všechno začíná. Druhý krok je třídění. Třetí krok jsou pak inovace – jedná se například o digitální štítky, úplné informace o tom, co se v textilu nachází, nebo recyklace z vlákna na vlákno,“ uvedla ředitelka Institutu cirkulární ekonomiky (INCIEN) Michaela Kloudová.